Celou cestu jsme nepotkali policistu, až kousek za Karlsruhe jsme viděli jednoho Simíra s majáčkem. Švýcarské hranice jsme přejížděli už za tmy. V Basileji mě za volantem vystřídala Jenda. Seděl jsem vzadu a usnul. Probudilo mě až silné brzdění, když jsem otevřel oči uviděl jsem jak se proti přednímu sklu blíží pruhovaný trám. Jenda asi věděla co dělá, protože ten trám byl 2m vysoko a naše auto měří na výšku 197cm, takže se tam s přehledem vešlo, jenomže to věděla jenom ona. Vůbec netuším kde to bylo, každopádně někde v kopcích protože tam bylo docela zima. Čůrali jsme u nějakého rybníčku. Pak jsem zase usnul. Dál už si pamatuju že jsme jeli podél fakt velkého rybníka, tuším že někde u Ženevy a pak jak jsem otevřel oči až na nějakém kopci a z okýnka uviděl pod sebou propast asi 600m hlubokou a dole svítilo město. Tak jsem raději zase usnul nechal si zdát jak do té propasti padáme. Nad ránem jsem zase usedl za volant. Bylo to v Alpách, každá křižovatka byl kruhový objezd, ten nejmenší měl uprostřed jenom namalované kolečko o průměru dva metry. Když jsme se blížili městu Ugine a blondýna nás vytrvale posílala do jednosměrky, nechali jsme si chytře poradit od místních přiopilých mladíků že máme jet rovně. To Holly naprosto zmátlo a celou dobu tvrdošíjně trvala na tom abychom se otočili. I kdybych chtěl tak to nešlo. Silnice byla široká něco málo přes tři metry a vpravo skála vlevo propast, nebo opačně podle toho na jakou stranu jsme zrovna jeli. Když pochopila že se otáčet nebudeme, snažila se nás zastrašit tvrzením, že se nacházíme na nedigitalizované části mapy. Když už nevěděla jak na nás, začala vydávat zvrácené pokyny, třeba že máme odbočit na nejbližší křižovatce vlevo. Nejenže tam žádná křižovatka nebyla, ale pokus o odbočení vlevo by jistojistě přivodil pád celé výpravy do bezedné propasti. Vskutku námět pro Kubricka, mohlo by se to třeba jmenovat: „2005: Francouzská Oddysea“. Později se ale ukázalo že jedeme správně a přijeli jsme do Ugine. Dál už byla cesta jednoduchá. Během chvilky jsme dorazili do Albertville, a protože budík ukazující množství nafty se nemilosrdně blížil k nule bylo rozhodnuto že počkáme u pumpy než otevřou.
Bylo něco málo před šestou a podle cedulky otevírali v 6. Ve čtvrt na sedm jsme stáli u stojanu a pozorovali obsluhu čerpací stanice, jak se nemůže dostat ven z obchodu. Chvíli tam lomcoval dveřmi až pak přišel kolega a otočil druhým zámkem. Asi byl v práci prvně, nebo nikdy neviděl dveře se dvěma zámky. Přesně v půl osmé jsme dorazili do Moutiers k infocentru. Blondýna se vyznamenala. Provedla nás křivolakými uličkami městečka tak hladce, že jsme jí odpustili to večerní trucování. Jenom nám zapomněla říct, že ve Francii je socialismus a že mají infocentrum otevřené jenom od pondělí do pátku do 17h v sobotu do 12h a v neděli zavřeno. A že tam nemají ani vitrínu s mapou, nebo tak něco.